Vyjímeční lidé střediska - paní Alena Justová
Naše středisko si v letošním roce připomíná 20. Let od svého vzniku. Za současnou podobu i dobré jméno vděčí práci mnoha výjimečných lidí. Alena Justová je nepochybně jedním z nich. Ve středisku pracuje od roku 1980, tedy už jedenatřicet let. Pracuje jako pečovatelka v budově s č. p. 57, které se taky říká Jarmila. Kolegyně Alena letos slaví významné životní jubileum a spolupracovníci a obyvatelé Domova jí včera k této příležitosti připravili oslavu. Využili jsme možnosti a položili Aleně (a nejenom jí) několik otázek.
Chystáme se na velkou slávu. Oslavu dvaceti let obnovené práce Diakonie tady v Krabčicích. V této souvislosti bychom rádi pamatovali na zaměstnance, kteří jsou tady od počátku. A vy mezi ně patříte. Nabízí se otázka, jak dlouho tady pracujete?
Pracuju tady od roku 1980. Od června roku 1980. Z toho tři roky jsem byla na mateřský, takže je to už jednatřicet let.
To je úžasné, taková doba. Aleno, co vás tenkrát k práci pečovatelky přivedlo?
Já jsem dřív dělala v přádelnách v Křešicích. Měla jsem po mateřské s klukem. No tak si říkám jeto v místě domova… Tak jsem sem šla uklízet, no a pak potřebovali mezi sestry, mezi pečovatelky. Zároveň co jsem nastoupila, nastupovala jsem v červnu a hned od září mě bývalá paní vedoucí řekla, abych si udělala kurz. Tak jsem dojížděla tři čtvrtě roku do Litoměřic. Dělala jsem si sanitářskej kurz. Uklízela jsem od června do ledna a pak jsem šla hned mezi pečovatelky, protože potřebovali.
No jinak je to prostě práce s lidma, ale není to zvyk, je to prostě poslání. Může se posloužit lidem, který potřebujou tu vaší péči a tak nějak mi to tady přirostlo k srdci.
Práce s lidmi může přinášet radost, ale taky unavuje, protože člověk hodně vydává. Vaši kolegové o vás říkali, že toho hodně naběháte a vidím, že taky každého pozorně vyslechnete…Kde čerpáte energii, kde se dobíjíte?
Já kde se odreaguju. No nejradši se odreaguju u vnoučat…
Tak to je, ale také péče…
Tam přestanete myslet na všechno, co vás kde bolí a úplně vypnete. To je zas úplně něco jinýho. Nebo na zahrádce. Mám takovou menší zahrádku a tam se odreaguju. To mě zas nabije, a když jsem pak pár dní doma…
Já když jsem marodila, byl to nějak na konci zimy, tak člověk byl takovej votrávenej doma. Když už to bylo lepší tak mi ten pohyb zase scházel. Ale někdy je toho opravdu dost. Po těch dvou dvanáctkách ty nohy člověk cejtí.
Za těch 31 let měla jste někdy chvíle, kdy jste si říkala: „už na to nemám, je to moc náročný, odejdu pryč, seknu s tím“…
Ale jo někdy máte už… Člověk…Přece jenom roky přibejvaj, tak tolika tý energie už někdy není. Není to co třeba před deseti lety. Každej rok je znát. Zatím to jde. Ty lidi vás i povzbuděj. Jako takhle řeknou něco milýho, nebo prostě zase z toho i čerpáte. Tak si přece jenom řikáte, tak jsem tu něco platná.
Dneska tady padlo tolik krásných slov. Vnímáte to jako určité zadostiučinění?
No já si myslim, že jo. Tak třeba se vrátíte po dovolený…Jé zaplaťpánbůh sestřičko vy už jste tady. Vy jste taková… Tak vás to nabije na další čas. Je to milý od těch lidí.
